Katova studánka

Pod severním svahem hradního vrchu, hluboko v údolí, u úzké stezky z Vlčkové přes Písečné k Lukovu, ještě dnes spatříme malou studánku, které se říká Katova studánka. Žádný pocestný se však z ní nenapije, i kdyby měl sebevětší žízeň. Ze studánky vytéká pramének vody, nikoli však průzračně čisté, ale červené, která tolik připomíná barvu krve.

Lidé vypravují, že ve studánce nebyla odjakživa červená voda. Naopak sem chodívala hradní chasa, aby si nabrala chladné vody, které se nevyrovnala široko daleko žádná jiná.

I Vlčkovští znali tento pramen, tuto studánku ve stínu lesa pod převislou skálou. I když museli přejít svažitý vrch přes Písečné, nedbali, jen aby domů přinesli plný džbán osvěžující vody. Jak k tomu došlo, že průzračná voda zrezivěla, baže je ve studánce někdy voda až rudá, vysvětluje pověst.

Kastelán na hradě Lukově, zastupující svého pána, který byl v ten čas v tureckých vojnách, byl vášnivě oddán honbě a lovu. Denně projížděl se svou loveckou družinou okolními lesy, skalnatými stráněmi, ráztokami i lukami v dolinách, celou širokou krajinou kolem hradu Lukova. Nedbal o nic jiného než o lov a honbu. Běda, jestli se mu někdo v jeho vášnivém loveckém zaujetí připletl do cesty. Toho bezohledně srazil k zemi. Proto se měli lidé před ním na pozoru a zdaleka se mu vyhýbali. Kastelán trestal lesní pych krutě a nemilosrdně. Za lapeného zajíce, koroptev nebo jeřábka byl pytlák, chudý pasekář nebo chalupník, postižen tvrdým vězením v hradním sklepení.

Kdysi, když kastelánova družina projížděla vzrostlým lesem nad Vlčkovou, rozlehla se údolím střelná rána. Lovci bodli do koní a tryskem uháněli tím směrem, odkud bylo slyšet výstřel. Netrvalo dlouho a lovci stanuli na místě. V mlází na kraji borového lesa ležela zhasínající laň. Kastelán byl tímto pychem rozezlen jako nikdy předtím, když stanul před složeným zvířetem, které mělo být jeho úlovkem a nikoli úlovkem jeho poddaného, kmána z vesnice pod hradem.

V té chvíli vycházel z lesa mladý muž. Byl to Jura, syn vlčkovského fojta. Kastelánova družina mladíka obstoupila. Podezření, že on byl strůjcem lesního pychu, padlo na něho. Podkoní se na rozkaz svého pána mladíka chopili, svázali ho a odvedli na hrad.

Hned druhého dne zasedalo na Králkách pod hradem lovčí právo. Soudní tribunál usedl na kamenné sedačky, vytesané v mohutné skalní stěně. Na kamenný stolec před nimi byl postaven zlatý kříž a znak lovčího práva. Soudu předsedal sám kastelán. Po jeho pravici usedl první sudí a po druhé straně vrchní lovčí. Toto soudní místo pod klenbou oblohy, uprostřed lesů, obklopili zbrojnoši. Všechny vesnice celého panství pak zastupovali při soudu rychtáři.

"Vyznej se ze svého zločinu tady na tomto místě uprostřed skal spravedlnosti, nebo prokaž svou nevinu," vybídl kastelán mladého muže.

Marně však nešťastník dokazoval a vysvětloval, že nemohl spáchat čin z něhož je obviňován. Tvrdil, že šel z Rusavy domů a jen docela náhodou se dostal v místa, spáchaného pychu. Neměl přece u sebe jinou zbraň než krátkou dýku, aby se mohl bránit, kdyby byl v horách napaden divokou zvěří.

Kastelán ani druzí dva soudci nedbali, že není proti mladíkovi žádných důkazů. Vynesli těžký rozsudek pro výstrahu všem poddaným, kteří by se odvážili ulovit jakoukoli zvěř na lukovském panství.

Kat, který vykonával rozsudky vynesené vrchností, ještě toho dne uťal ubohému mladíkovi pravou ruku. Než mládenec položil svou ruku na popravčí špalek, obrátil se k soudcům a mocným hlasem, aby ho bylo slyšet v lesích pod Králkami, kde ve skrytu stáli lidé z okolních vesnic, zavolal: "Jsem nevinen. Věřím, že má nevina bude prokázána. Prokáže ji má krev, nespravedlivě prolitá."

A skutečně. Po vykonaném rozsudku, když mladíkovo tělo zůstalo ležet u špalku v bezvědomí a uťatá ruka vedle těla, marně se kat snažil utřít zkrvavený meč do svého červeného pláště. Marné bylo všechno jeho úsilí. Krev lpěla na meči, i když ji smýval vodou, i když se ji snažil odstranit ohněm a plameny.

Všech přítomných se zmocnila hrůza z toho, že slova mladíkova se naplňují skutkem. Největší strach se zmocnil samého kastelána a jeho dvou spoluviníků. Tušili, že neujdou trestu nebes za své bezpráví, za svou nespravedlnost. Důkazem mladíkovy neviny byla jeho nesmazatelná, neodstranitelná krev na katově meči, která neztrácela svou barevnou svěžest ani po mnoha dnech.

Po čase si kat vzpomněl na podhradní studánku. Voda, která lidi osvěžovala, která je dokonce léčila, bude mít snad takovou moc, že smyje s meče krvavé stopy hrůzné události panské zvůle.

A skutečně. Sotva kat ponořil meč do vody studánky, krvavé stopy zmizely jako kouzlem. Zato však čistá voda, dosud čirá a průzračná, zůstala od té chvíle provždy zbarvená rudě. Proto se ještě dnes této studánce říká Katova studánka.

1974, podle vypravování Václava Branka

Počet návštěv:    

Copyright © 2014 - hrad Lukov
design & program by VP