Snahy o záchranu

Dvě stě let je hrad Lukov opuštěný, ukrytý v lesích nad vesnicí. Měnil se postupně ve zříceninu, hromadu sutin, které ukryly i to málo, co z něj zbylo. Přesto na něm nikdy neutichl život. Stal se lákadlem pro romantiky, snílky, turisty, místem dětských her i zájmem bádání vědců.

V době svého pobytu na lešenském zámku v letech 1812 až 1813 se o hrad velmi zajímal Franc Grillparcer. Často ho navštěvoval a hrad jej inspiroval v jeho rané literární tvorbě.

První osobou s historickým zájmem o hrad byl lukovský nadučitel František Kratochvíl. Narodil se v roce 1841 a v lukovské škole učil od roku 1871. Za jeho působení se škola stala dvojtřídní a Kratochvíl byl prvním nadučitelem v Lukově. V roce 1894 odchází do Pavlovic. V roce 1891 zhotovil podrobnou mapu hradního areálu zahrnující půdorys hradu a podrobný popis jeho okolí. Půdorys hradu není přesný, přesto je na něm zachyceno rozsáhlé valové opevnění hradu, předsunuté opevnění na Tanečnici i opevněný tábor pod ní. Zaznamenal i zajímavou skutečnost , že z prostoru hory Bzové je veden do studny na severním úbočí hradu vodovod. Zděná studna byla skutečně v těchto místech v roce 1989 nalezena. O tom, zda tento vodovod skutečně existoval a jaký byl jeho účel, se dnes vedou diskuse. Do dnešních dnů se dochovaly tři vyhotovení mapy, z toho jedna v němčině.

Velmi významnou postavou snah o částečnou záchranu hradu a poznání jeho minulosti se stala hraběnka Terezie Seilern - Aspang, rozená Lažanská. Z jejího podnětu začal Rudolf Hurt, vrchní komisař zemského archivu v Brně, vyhledávat materiály vztahující se k hradu (rok 1938). Za její finanční podpory proběhl zjišťovací průzkum, který v letech 1940-1942 vedl přední historik a památkář dr. Karel Svoboda, který pracoval ve Státním ústavu pro Moravu a Slezsko. Výsledkem výzkumu byla zpráva: „Hrad Lukov - jeho stavební vývoj, popis a umělecko dějinný význam“, která však byla vydána teprve v roce 1985. Souběžně s výzkumem probíhaly i konzervační a stavební práce na severní hradbě Dolního hradu a byly opraveny mostní pilíře. Na postup prací dohlížel pracovník památkového úřadu Ing. Arch. Dufek. Na práci se podílela i významná historička dr. Vlasta Fialová. Byla to právě ona, kdo objevil zprávu ve vatikánském archivu o existenci hradního kostela. Dr. Fialová měla vřelý vztah k Lukovu a jeho hradu a v dopisech hraběnce Seilernové (Lažanské) ho nazývá „svým milým hradem“. Bohužel tato významná aktivita, která probíhala v době, kdy hrad byl v lepším stavu než dnes, byla zase na dlouhou dobu poslední. Po 2. světové válce odešli Seilernové do rakouského Litschau a lidé v Lukově měli jiné starosti než hrad. V padesátých letech sepsal Rudolf Hurt „Dějiny Lukova“, precizně zpracované dílo, zachycující dějiny hradu i obce od nejstarší historie až do začátku druhé války. Kniha však vyšla s  velkým zpožděním až v roce 1983.

V roce 1962 prováděl výzkum na hradě za přispění mnoha dobrovolníků arch. Zdeněk Gardavský. Závěry sepsal do studie: „Úkoly výzkumu a dokumentace hradu Lukova. Tatáž osobnost se k hradu vrací v odvážně koncipované stati nazvané „Lukov - stavební analýza hradu“, jež byla vydána v Osvětové besedě v roce 1980.

Všechny tyto studie jsou jen rámcové a jejich nedostatkem je, že nebyly podloženy rozsáhlým archeologickým výzkumem. K tomu dochází teprve v letech 1983 - 1984 a  1987 - 1992. Výzkum vedl tehdejší pracovník Oblastního muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně PhDr. Jiří Kohoutek, Csc. a je především jeho zásluhou, že byla odhalena závažná fakta, která vyvracejí řadu předcházejících hypotéz a předpokladů. Zjištěné skutečnosti řadí lukovský hrad mezi nejvýznamnější na Moravě a posunují dobu jeho vzniku hodně dozadu.

Od roku 1993 vede archeologický výzkum PhDr. Jana Langová archeoložka Muzea jihovýchodní Moravy. Výzkum je prováděn v prostoru jižního parkánu a není už v takovém rozsahu jako v minulosti. Přesto se podařilo odhalit zbytky pravěkého osídlení.

Výsledkem mnohaleté archeologické práce a shrnutím všech doposud získaných poznatků je kniha Jiřího Kohoutka „Hrady jihovýchodní Moravy“, která vyšla v roce 1995. Hrad Lukov v ní zaujímá významné místo.

Na archeologický výzkum od roku 1986 navazují stavebně konzervační práce, jejichž úkolem je zachránit nejdůležitější zbytky hradních objektů. Technika a kvalita zednických prací prošla složitým vývojem. V počátcích se zdilo na betonovou směs, která se vozila ze Štípy traktorem. Později se beton míchal přímo na hradě. Ovšem tato technologie se neukázala jako příliš šťastná už vzhledem k odlišnosti od původního zdiva. Také kvalita značně pokulhávala zvláště proto, že v té době zdil téměř každý. Od roku 1990 se začala používat technologie, kterou zpracovala Ing. Miluše Pospíšilová. Stále se používal cement, ale místo štěrku se přimíchával žlutý písek a chemické přísady. Zdivo vyzděné z této malty je k nerozeznání od původního. Výrazně se zlepšila kvalita zednických prací. V průběhu let se vyučilo několik zednických tovaryšů, jejichž práce se kvalitou blíží práci jejich předchůdců. V posledních letech se používá klasická vápenná malta, do které je přidáváno jen malé množství cementu.

Stavební materiál potřebný ke stavebním pracím je z podstatné části dopravován až z obce. Jedná se především o žlutý písek, cement a vápno, které se ukládá do jámy na Dolním hradě. Voda se přepravuje v kontejneru. Používá se i kvalitní písek ze sutin, který se získává při archeologickém výzkumu. Tím dochází k úspoře nákladů a hlavně se nemusí písek vozit přes celý hrad.

V roce 1996 při dostavbě zřícené valené klenby západního paláce došlo k zajímavé situaci. Po mnoha letech, kdy se kámen z hradu svážel, museli jsme ho na hrad dovézt. Jednalo se o plocháče, které se vozily z lomu v Březové u Bojkovic.

Záměrně na konec si nechávám člověka, který ovlivnil generace příznivců hradu Lukova a který se nesmazatelně zapsal do jeho historie. Je jím Rudolf Matouš.

Narodil se v roce 1908 v Piešťanech. Do lukovské školy nastoupil v roce 1932. V roce 1945 se stává řídícím učitelem a v této funkci působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1971. Po svém příchodu do Lukova se začal zajímat o jeho historii. Shromažďoval pověsti, vyprávění pamětníků, staré fotografie a vůbec všechno, co se týkalo vesnice a okolí. Stal se lukovským kronikářem a vedl kroniky i místního Jednotného zemědělského družstva a základní školy. Získané informace používal k rozsáhlé publikační činnosti. Byl autorem mnoha účelových tisků o Lukově, článků v tehdejší Naší pravdě a Lukovském zpravodaji. Osobním vlivem se zasadil o vydávání vlastivědného sborníku „Podřevnicko“, do něhož často přispíval a byl členem jeho redakční rady. Z jeho podnětu sepsal historik Rudolf Hurt „Dějiny Lukova“.

Aktivně působil v divadelním i vlastivědném kroužku, byl dlouholetým knihovníkem, nechyběl u ničeho, co se v obci dělo. Jeho největší zálibou a láskou byl ale bezesporu hrad Lukov. Tajuplné zdi ho lákaly od první chvíle, kdy přijel do Lukova. Stal se iniciátorem všech snah o jeho poznání a záchranu. Byl u výzkumu dr. Karla Svobody ve 40. letech, asistoval dr. Gardavskému v 60. letech a od  roku 1983 pomáhal dr. Kohoutkovi. Doprovázel dr. Menclovou při její návštěvě na hradě. Dr. Fialová ho nazvala posledním správcem hradu. Měl velkou radost, když hrad v posledních letech ožil a začal vydávat svá tajemství. Zemřel v roce 1988.

V roce 1998 u příležitosti nedožitých devadesátin a deseti let od jeho smrti byly díky podpoře obce Lukov vydány „Lukovské pověsti“, které Rudolf Matouš celý život shromažďoval.

Počet návštěv:    

Copyright © 2014 - hrad Lukov
design & program by VP