Tajná chodba na hradě

Je jen málo hradů a hradních zřícenin , aby jim lidová představivost nepřisoudila existenci tajné chodby. Nápadná propadlá místa v blízkosti hradu nepokládali lidé v minulosti za náhodné prohlubně, ale za místo, kde se klenutí podzemní chodby propadlo. Když je potom navzájem ve fantazii propojili, domnívali se, že snad narazili na trasu podzemní chodby nebo aspoň na její část. Tak si dokládali pravdivost starodávné zkazky, že i z hradu Lukova vedla tajná chodba.

Podle vypravování šafáře Josefa Michálka vycházela z hradního sklepení a vedla pod zemí dolů pod skaliska Králek, kde vyústila v lese pod potokem tudy protékajícím. Staříček Karola zase tvrdil, že končila na dobře ukrytém místě v houštině u vystupující skalní stěny, v místech, kde byly později postaveny velké sklepní prostory pod starou lesovnou. Vyústění chodby bylo při stavbě sklepů neznatelně zazděno a už si nikdo nepamatuje, v kterých místech to bylo. Také se mluvilo o podzemní chodbě, která vyústila na opačné straně hradu, hluboko pod skalisky na severním svahu hradního vrchu. Byla to cesta jediného možného úniku z hradu v době jeho obležení, cesta nepohodlná, jíž se muselo procházet opatrně a dlouho, ale byla bezpečná.

O tajné hradní chodbě se mezi lidmi zachovalo jen málo vyprávění, velice kusých, z nichž jen jedna, vypravovaná zedníkem Janem Hrdličkou, který ve čtyřicátých letech pracoval na dozdění místních pilířů, má obdobu pověsti.

V čase, když švédská vojska táhla Moravou, drancovala vesnice a vypalovala je, švédští rejtaři se dostali od Olomouce až do našich končin. Švédský generál Torstenson vyslal kapitána Olafsona, který měl pověst bezohledného násilníka, se silným oddílem dobře vyzbrojených rejtarů, aby se zmocnil lukovské hradní pevnosti, která byla pro Švédy stálou hrozbou.

Pro lukovského purkrabího a celou hradní posádku bylo překvapením, když nenadále před večerem k hradu přitáhly švédské houfce, pod hradbami se utábořily a proti hradu rozestavily svá děla. Obléhatelé se zřejmě rozhodli v noci si odpočinout a teprve ráno podniknout útok na hrad. Obránci hradu byli švédským vojskem tak překvapeni, že sotva stačili zvednout padací most, uzavřít všechny brány a obsadit střílny zbrojnoši.

Purkrabí se díval z ochozu hradní věže dolů do nepřátelského ležení, na rejtary, kteří se rozložili kolem táborových ohňů. Vedle purkrabího stála hradní paní, schoulená do dlouhého pláště. Na její bledé tváři se zračil neklid, nepokoj, ale i odhodlání zachránit sebe a svého malého synka před záhubou, která postihla ji, purkrabího a všechny obránce, kdyby byl hrad ještě téhož večera dobýván.

Paní věděla, že jedinou její záchranou je tajná podzemní chodba, kudy se lze dostat na svobodu. Kde se do ní vstupuje a kam až vede, to jí kdysi dávno svěřil její manžel. Purkrabí její rozhodnutí schválil jako jediný způsob, jak se zachránit.

Ještě před půlnocí, když ohně ve švédském táboře pohasly, sestoupila paní se svým synkem a panem purkrabím do nejhlubšího hradního podzemí. Panoš Mikeš, který byl určen za jejího průvodce a ochránce, odvalil v dlažbě skrytý poklop, pod nímž se objevilo příkré schodiště v úzké chodbě. Purkrabí se s paní rozloučil a čekal, než všichni tři, s loučemi v rukou, sestoupí do hloubi podzemí. Opět zasadil poklop, vystoupil na nádvoří, aby se spolu se svými věrnými dal do příprav k obraně hradu.

Uprchlíci zatím pomalu a obezřetně postupovali úzkou chodbou, která místy vedla rozšířenou skalní průrvou, místy měly chodby obezděné stěny se zaklenutým stropem. Někde cesta náhle klesala a jinde zase stoupala vzhůru. Chodba nesměřovala rovně, ale klikatila se. Chodbou táhl průvan, místy se stropu kapala voda a stěny byly vlhké.

Dlouhá a svízelná byla cesta podzemní chodbou, ale ještě za tmy, před svítáním, se uprchlíci konečně dostali do místa, kde končila v rozsedlině skalní stěny, skrytá vzrostlými křovisky. Mezi vrcholky stromů prosvítala hvězdná obloha. Uprchlíci se skryli na lukovském fojtství, než mohli příští noci odjet vozem, střeženým jezdci, na brumovský hrad.

/ Lukov tehdy švédským útokům neodolal, byl dobyt, vypálen a část jeho hradního opevnění byla zničena. Když potom o padesát let později Moravu ohrozilo turecké nebezpečí, škody, které na lukovském hradě způsobili Švédové, byly nejen likvidovány, ale došlo k dalšímu zpevnění opevňovacího systému na hradě, s ohledem na zájmy o obranu ohrožené říše a celé střední Evropy./