Vítkova zeď na hradě Lukově

Už jen málo zbylo z vysoké zdi, která chránila hradní nádvoří na straně polední a která na svém konci byla přizděna k vysoké vstupní věži hradu. Této zdi se dodnes říká Vítkova zeď. Proč má toto pojmenování, o tom vypravuje pověst, která se zachovala až po naše časy.

Mocný hradní pán Šternberk, kterého měl v oblibě sám vladař celé země, si zakládal nejen na tom, že byl statečný rytíř a znamenitý válečník, ale nade všecky své hodnosti, nad všechno své bohatství a statky miloval svou dceru Johanku. Její něžnou krásou se pyšnil, kde jen mohl. Vodil ji s sebou na všechny turnaje, na všechny slavnosti, které se konaly na okolních hradech i v palácích velkých měst. Věděl, že jeho milovaná dcera se jednou stane mocnou paní na významném šlechtickém sídle, až pro ni najde pravého ženicha.

Zatímco hradní pán spřádal plány o skvělé budoucnosti své dcery, Johanka se často se zalíbením zahleděla na urostlého panoše, který si měl vydobýt rytířských ostruh ve službách pana Šternberka. I když panoš pocházel z nevýznamného rodu, panna Johanka mu ráda projevovala svou přízeň i náklonnost. Panoš Vítek už dávno vzhlížel láskyplnýma očima ke krásné dceři svého pána. A tak láska obou mladých lidí hořela den ze dne silnějším plamenem. Oba věděli, že jejich nerovný původ je nepřekonatelnou překážkou. Proto svou lásku tajili jak jen mohli. Na ochozu vysoké hradní věže si našli místo, kde spolu mohli nerušeně pobýt aspoň na chvíli. Zvláště tehdy se mohli setkat, když hradní pán a paní odjeli se svou družinou na lov. Svou dcerku ponechali péči staré chůvy. Ta věděla o tajné lásce obou mladých lidí a přála jim, i když tušila, že všechno špatně skončí.

Tušení staré chůvy se splnilo.

Byl krásný vlahý májový podvečer. Oba milenci po dlouhém odloučení se opět setkali na ochozu vysoké věže. Vlahý vánek přinášel vůni kvetoucích stromů až k nim. Drželi se za ruce a dívali se na kotouč vycházejícího měsíce. Nemluvili, a přece cítili radost ze své blízkosti.

V tom se rozletěly dveře vedoucí z věže na ochoz. Před nimi stál hradní pán. Z očí mu šlehaly blesky hněvu, tvář měl zlostí změněnu v ošklivý škleb. Vytrhl svou dceru z Vítkovy náruče, odstrčil ji stranou, vytáhl z opasku krátký mečík a v záchvatu šíleného hněvu jej vrazil přímo do srdce nešťastného mladíka. Rána byla vedena tak prudce, že panošovo tělo přepadlo přes obrubeň ochozu a padalo dolů z výšky mohutné věže do hradního příkopu, kde zůstalo ležet pod vysokou zdí hradního opevnění. V té chvíli bylo slyšet shůry srdcervoucí výkřik Johančin. A pak už bylo jen ticho. Otec snesl po točitých schodech v náručí bezvládné tělo dívčino a uložil je v Johančině komnatě. Dlouho čekal, než se Johanka probrala z mrákot. I když opět nabyla vědomí, stala se s ní změna. Dívka bledla, chřadla a byla jako bez ducha. Každému připadala jako květ, který den ode dne víc a více vadne. Často scházela na úbočí hradního vrchu a trhávala tam drobné kvítí. S kytičkou se zastavila na ochozu hradby a dívala se dolů, v místa, kde osudného dne leželo mrtvé tělo Vítkovo. Tam spustila svou kytičku.

Po kapkách vyprchával život z dívčina těla. Před vánocemi, kdy napadlo tolik sněhu, že nebylo lze rozeznat hradní příkop, vydechla dívčina naposled. Marně otec litoval své někdejší unáhlenosti. Všechno už bylo marné.

Od nešťastné události, hradbu, pod níž zůstalo ležet zkrvavené tělo Vítkovo, hradní čeleď nenazvala jinak než Vítkova zeď.

Počet návštěv:    

Copyright © 2014 - hrad Lukov
design & program by VP