Je tomu už kolik set let, co byl lukovský hrad obléhán nepřítelem. Dříve, než přitáhlo nepřátelské vojsko k hradu, rozkázal hradní pán dovézt do hradních komor a sklepů velké zásoby obilí, hrachu a bobů a do chléva přihnat živá zvířata, aby hradní posádka v nastalé válce netrpěla hladem. Pak byl zdvižen padací most a hradní příkop byl napuštěn vodou.

Sotva byli na hradě se všemi přípravami hotovi, přitáhlo nepřátelské vojsko, které hned na hrad zaútočilo. Každý nápor nepřátel byl statečnou posádkou odražen. Oblehatelům se nepodařilo vniknout za hradby, ať útočili sebevětší silou. Pod hradbami leželo tolik zabitých útočníků, že je sotva stačili za noci odklidit. I když jeden útok následoval za druhým, nepříteli se nepodařilo hrad dobýt. Velitel útočícího vojska poznal, že se silou hradu nezmocní. Proto poručil hrad ze všech stran oblehnout, aby z něho ani myš neproklouzla. Rozhodl se, že hradní posádku vyhladoví. Co se nepodařilo zbraním a odvaze vojáků, to vykoná hlad.

Obléhání trvalo několik měsíců. Zásob na hradě den ode dne ubývalo. Obránci hradu, obklopeni ze všech stran nepřáteli, dostávali nepatrné příděly potravin, jen aby se zásobami vystačili co nejdéle. Že je na hradě zle, to se nepřítel nesměl dovědět. Pištci vyhrávali dlouho do noci a z hradu se ozývalo veselí a zpěv. Zdálo se, že na hradě se bezustání hoduje. Konečně zůstal v hradních zásobárnách poslední sud obilí a ve chlévě poslední kaneček.

Zatím už opadalo listí ze stromů a sníh pokryl celou krajinu. Studené větry se proháněly krajem. Oblehatelům bylo den ze dne hůře. Stany, stojící kolem hradu, nemohly vojáky ochránit před zimou, vánicemi a nepohodou.

Lépe se však nedařilo ani posádce na hradě. Hradní pán věděl, že se mu zvenčí žádné pomoci nedostane. Věděl, že musí spoléhat jen sám na sebe a na svou posádku. Ta však byla dlouhými boji vyčerpána a co horšího, hladem tak umořena, že zbrojnoši už sotva chodili po hradbách. A přece se nepřítel nesměl dovědět, jak zle je na hradě. Nezbývalo, než obléhající přelstít. Proto se pán hradu rozhodl k takovéto lsti: Dal porazit posledního kanečka, jeho břicho vyvrhnout a naplnit zbývajícím obilím. Potom kanečka vystřelili největším prakem doprostřed nepřátelského ležení, v ta místa, kde byl stan velitele nepřátelského vojska.

Nepřátelé se podivili, jakým střelivem obránci hradu plýtvají. Mysleli si, že na hradě už je nedostatek, že tam hladoví, a že se už hradní posádka musí vzdát. A zatím takovéto mrhání zásobami. Když nepřátelé poznali, že hrad má stále ještě dostatek zásob, kdežto na ně doléhá zima a nepohoda, od hradu odtáhli. Od té doby pole, na něž se snesla neobvyklá střela, se nazývá Kanečkov.

1939 - podle vypravování 65 leté stařenky Marie Solařové z Lukova č.38