O Bezedníku, hradní paní a vodníku

Lesní zákoutí s tichou hladinou Bezedníka bylo vždycky místem tajemným. Lidé se mu v dřívějších dobách vyhýbali. Obcházeli je a zvláště v noci se mu stranili. Jen mladá hradní paní, která přišla na Lukov odněkud z krajin mnoha rybníků a tekutých vod, jen ta se odvážila vstoupit do hlubiny, jako by se nejlépe cítila právě ve vodním živlu.

Za teplých letních podvečerů scházela paní z hradu dolů k Bezedníku, aby se vykoupala v jeho chladivých vodách. Služebné dívky, které ji doprovázely, střežily okolí, aby se nikdo nepřiblížil, aby krásnou paní nikdo nespatřil. Na břehu rybníka, v šeru zákoutí mezi olšemi, svlékla hradní paní svůj šat. Odkládala také náhrdelník, kterého si zvlášť cenila, i drahocennou sponu do vlasů a prsteny. Potom zvolna sestupovala do chladivé vodní tišiny. Zdálo se, že se do vody noří víla, že něžná krása mladé ženy nepatří lidské bytosti.

Kdysi, když sem hradní paní opět přišla po parném letním dni, nedočkavá konečně se osvěžit, zapomněla ve spěchu při svlékání sejmout svůj perlový náhrdelník, který stále s oblibou nosila. Už byla ve vodě, už se nahýbala k prvnímu rozmachu, když jedna z dívek spatřila na její šíji šperk. Volala na svou paní, aby se vrátila. Ta však volání nezaslechla. S rozkoší cítila chladivý dotek vody na svém těle. Pažemi čeřila hladinu vody, prohýbala se v jejím přilnavém náručí, hrála si a dováděla jako šťastné dítě. Konečně se rozmáchla plavným pohybem svých paží a jako stříbrná šipka plavala daleko od břehu do hlubiny. Když se plaváním znavila, vrátila se na břeh ke svým průvodkyním. Tu však zjistila, že nemá náhrdelník, že jej při koupání ztratila. Marné bylo její hořekování a lítost nad ztrátou oblíbeného šperku.

Časně ráno, ještě za tmy, přišli k rybníku hradní sloužící, aby ztracený šperk hledali. Rozprostřeli sítě tak, aby ani jediné místo hlubokého rybníka nezůstalo neprohledáno. Třebaže hledali celý den a vynaložili velkou námahu, ztracený náhrdelník nenalezli. Jak také mohli, když ani nejdelšími ráhny nemohli dosáhnout dna, když sítě se ploužily ve vodě, aniž by dosáhly propastné hlubiny. Marné bylo všechno hledání. Bezedná tůň rybníka nevydala svou kořist.

Po této události lidé vypravovali, že náhrdelníku se zmocnil vodník, který tady odedávna přebýval. Za měsíční noci ho lidé někdy vídali, jak sedí na vrbě, která svým kmenem přečnívala nad hladinu a znovu a znovu si prohlíží panin ztracený perlový náhrdelník. Zdaleka bylo vidět třpyt perel v jeho rukou. Ale nejen to. Lidé v těch místech slýchali podivné zvonění, jakoby stříbrných zvonků. To prý cinkot perel navlečených na šňůrce náhrdelníku, kterými se vodník probíral jako klokočovými zrnky na růženci. Tyto tajemné zvuky je prý slyšet za letních večerů a teplých nocí kolem Bezedníku dodnes. A kdo pohlédne na hladinu, spatří na ní podivné chvění, které opozdilci, který tudy prochází, připomíná perleťový třpyt.

Podle vypravování stařenky Marie Dočkalové, 70 leté. 1940