Dvě stě let je hrad Lukov opuštěný, ukrytý v lesích nad vesnicí. Měnil se postupně ve zříceninu, hromadu sutin, které ukryly i to málo, co z něj zbylo. Přesto na něm nikdy neutichl život. Stal se lákadlem pro romantiky, snílky, turisty, místem dětských her i zájmem bádání vědců.

V době svého pobytu na lešenském zámku v letech 1812 až 1813 se o hrad velmi zajímal Franc Grillparcer. Často ho navštěvoval a hrad jej inspiroval v jeho rané literární tvorbě.

První osobou s historickým zájmem o hrad byl lukovský nadučitel František Kratochvíl. Narodil se v roce 1841 a v lukovské škole učil od roku 1871. Za jeho působení se škola stala dvojtřídní a Kratochvíl byl prvním nadučitelem v Lukově. V roce 1894 odchází do Pavlovic. V roce 1891 zhotovil podrobnou mapu hradního areálu zahrnující půdorys hradu a podrobný popis jeho okolí. Půdorys hradu není přesný, přesto je na něm zachyceno rozsáhlé valové opevnění hradu, předsunuté opevnění na Tanečnici i opevněný tábor pod ní. Zaznamenal i zajímavou skutečnost , že z prostoru hory Bzové je veden do studny na severním úbočí hradu vodovod. Zděná studna byla skutečně v těchto místech v roce 1989 nalezena. O tom, zda tento vodovod skutečně existoval a jaký byl jeho účel, se dnes vedou diskuse. Do dnešních dnů se dochovaly tři vyhotovení mapy, z toho jedna v němčině.

Velmi významnou postavou snah o částečnou záchranu hradu a poznání jeho minulosti se stala hraběnka Terezie Seilern - Aspang, rozená Lažanská. Z jejího podnětu začal Rudolf Hurt, vrchní komisař zemského archivu v Brně, vyhledávat materiály vztahující se k hradu (rok 1938). Za její finanční podpory proběhl zjišťovací průzkum, který v letech 1940-1942 vedl přední historik a památkář dr. Karel Svoboda, který pracoval ve Státním ústavu pro Moravu a Slezsko. Výsledkem výzkumu byla zpráva: „Hrad Lukov - jeho stavební vývoj, popis a umělecko dějinný význam“, která však byla vydána teprve v roce 1985. Souběžně s výzkumem probíhaly i konzervační a stavební práce na severní hradbě Dolního hradu a byly opraveny mostní pilíře. Na postup prací dohlížel pracovník památkového úřadu Ing. Arch. Dufek. Na práci se podílela i významná historička dr. Vlasta Fialová. Byla to právě ona, kdo objevil zprávu ve vatikánském archivu o existenci hradního kostela. Dr. Fialová měla vřelý vztah k Lukovu a jeho hradu a v dopisech hraběnce Seilernové (Lažanské) ho nazývá „svým milým hradem“. Bohužel tato významná aktivita, která probíhala v době, kdy hrad byl v lepším stavu než dnes, byla zase na dlouhou dobu poslední. Po 2. světové válce odešli Seilernové do rakouského Litschau a lidé v Lukově měli jiné starosti než hrad. V padesátých letech sepsal Rudolf Hurt „Dějiny Lukova“, precizně zpracované dílo, zachycující dějiny hradu i obce od nejstarší historie až do začátku druhé války. Kniha však vyšla s  velkým zpožděním až v roce 1983.

V roce 1962 prováděl výzkum na hradě za přispění mnoha dobrovolníků arch. Zdeněk Gardavský. Závěry sepsal do studie: „Úkoly výzkumu a dokumentace hradu Lukova. Tatáž osobnost se k hradu vrací v odvážně koncipované stati nazvané „Lukov - stavební analýza hradu“, jež byla vydána v Osvětové besedě v roce 1980.

Všechny tyto studie jsou jen rámcové a jejich nedostatkem je, že nebyly podloženy rozsáhlým archeologickým výzkumem. K tomu dochází teprve v letech 1983 - 1984 a  1987 - 1992. Výzkum vedl tehdejší pracovník Oblastního muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně PhDr. Jiří Kohoutek, Csc. a je především jeho zásluhou, že byla odhalena závažná fakta, která vyvracejí řadu předcházejících hypotéz a předpokladů. Zjištěné skutečnosti řadí lukovský hrad mezi nejvýznamnější na Moravě a posunují dobu jeho vzniku hodně dozadu.

Od roku 1993 až dosud vede archeologický výzkum PhDr., RNDr. Jana Langová archeoložka Muzea jihovýchodní Moravy Ve Zlíně. Výzkum je prováděn v souvislosti s postupující památkovou obnovou.

Na archeologický výzkum od roku 1986 navazují stavebně konzervační práce, jejichž úkolem je zachránit nejdůležitější zbytky hradních objektů. Technika a kvalita zednických prací prošla složitým vývojem. V počátcích se zdilo na betonovou směs, která se vozila ze Štípy traktorem. Později se beton míchal přímo na hradě. Ovšem tato technologie se neukázala jako příliš šťastná už vzhledem k odlišnosti od původního zdiva. Také kvalita značně pokulhávala zvláště proto, že v té době zdil téměř každý. Od roku 1990 se začala používat technologie, kterou zpracovala Ing. Miluše Pospíšilová. Stále se používal cement, ale místo štěrku se přimíchával žlutý písek a chemické přísady. Zdivo vyzděné z této malty je k nerozeznání od původního. Výrazně se zlepšila kvalita zednických prací. V průběhu let se vyučilo několik zednických tovaryšů, jejichž práce se kvalitou blíží práci jejich předchůdců. V posledních letech se používá klasická vápenná malta, do které je přidáváno jen malé množství cementu.

Stavební materiál potřebný ke stavebním pracím je z podstatné části dopravován až z obce. Jedná se především o žlutý písek, cement a vápno, které se ukládá do jámy na Dolním hradě. Voda se přepravuje v kontejneru. Používá se i kvalitní písek ze sutin, který se získává při archeologickém výzkumu. Tím dochází k úspoře nákladů a hlavně se nemusí písek vozit přes celý hrad.

V roce 1996 při dostavbě zřícené valené klenby západního paláce došlo k zajímavé situaci. Po mnoha letech, kdy se kámen z hradu svážel, museli jsme ho na hrad dovézt. Jednalo se o plocháče, které se vozily z lomu v Březové u Bojkovic.

Za uplynulých třicet let se podařilo památkově zajistit objekty západního paláce, kruhové kvádrové věže, vstupní věže, opravit pilíře mostu i vlastní most. Obvodová hradba jádra je opravena ve své celé délce a ploše. U východní hradby jsme postavili hospodářský objekt, který slouží jako zázemí pro aktivity odehrávající se na horním hradě. Expozice jsou nainstalovány v přízemí i ve sklepení západního paláce a také ve vstupní věži.

Na dolním hradě byl vybudován Dům Rudolfa Matouše, který slouží jako zázemí pro vzdělávací aktivity spolku, pro možnost zakoupení občerstvení pro návštěvníky i pro správu hradu.

Na ploše dolního hradu se podařilo opravit věž Svatojánku, severní, východní a jižní úsek obvodové hradby. Opravena a zastřešena je i hradní studna. Plocha dolního hradu se postupně mění v environmentální park.